Memoriál Břéti Hampla

Ráno 13. 2. v 8:30 se na nádraží v Dolní Dobrouči začali scházet skauti, skautky a světlušky. A proč? No přece protože se konal Memoriál Břéti Hampla!

 

Zanedlouho nám přijel vlak a my plni očekávání do něj nastoupili. V České Třebové jsme vystoupili a kluci pokračovali rovnou k chatě U Floriána, kdežto my holky jsme tam ještě chvíli zůstaly a popřípadě nakoupily něco na zub. Potom jsme se také vydaly na cestu.

Když jsme došly k chatě kluci už byli kdesi na trati rozděleni do dvou hlídek. My jsme se zatím zaregistrovaly a počaly jsme se připravovati na závod. Byly jsme taktéž rozděleny: jedno družstvo světlušek, jedno skuatek a jedno družstvo poskládané (v něm závodila Áďa Jakubcová). Za okamžik už byl nástup, kde jsme si vylosovaly pořadová čísla a kde nám vedoucí řekl, že skautky poběží podle mapy, zatímco světlušky podle fáborků.

Po nástupu jsme měli chvilku na přípravu. Světlušky odešly na společný start a u skautek měly jít první tři hlídky na start a ostatní měly plnit lanovou dráhu. My měly tu smůlu/štěstí, že jsme byly třetí a odebraly jsme se tedy na start. Zde jsme dostaly šifru a dvě mapy – jednu s čísly a druhou prázdnou, do které jsme měly překreslit čísla stanovišť z té první. Tady jsme to zvládly, dokonce za plný počet bodů! Ale teď nás čekal celý závod! V šifře jsme si přečetly, že na to máme 185 minut, tedy 3 hodiny a 5 minut a že máme jít na libovolné stanoviště a pak na stanoviště č. 4. To byl trochu problém, jelikož ta čtyřka byla uprostřed pomyslného okruhu stanovišť. Nejprve jsme si zorientovaly mapu a domluvily se, že půjdeme na stanoviště číslo 2 – oheň. A tady nás čekal zádrhel, protože cesta, která vedla k ohni, byla jakoby zatarasená, a tak jsme si myslely, že tudy jít nemáme. Bohužel jsme hodinu bloudily. Naštěstí jsme potkaly slečnu, která nám poradila kudy jít na trojku – terénní kimovku. Tady jsme potkaly naše vedoucí, kteří si chtěli projít trať, ale my jsme se jaly plnit úkol – projít krátkou cestu a zapamatovat si všechny věci, co na ní byly. To se nám povedlo za plný počet bodů, a tak jsme mohly zvesela pokračovat na již zmíněnou 4. Tam nás čekaly šifry. Zde jsme dostaly 5 bodíků a rozhodčí nás pochválili, že prý tolik neměli ani leckteří skauti! Výborně! Odtud se nám tedy také odcházelo s radostí. Šly jsme na stanoviště s číslem 9, kde byly odhady. Byli tu milí rozhodčí, a tak jsme úkol splnily hravě. Ne sice na výbornou, ale i tak se nám to celkem povedlo. Pokračovaly jsme na pětku – použití KPZ, což byl úkol jednoduchý na to, jakou jsme z něj měly obavu. Obavu jsme měly také z toho, že se odsud nedostaneme na další stanoviště – šestku – krizové situace. Ale i tato obava se ukázala býti planou, protože tu jednak bylo vyběhané koryto, jednak jsme šly podle fáborků jako světlušky a vlčata. Když jsme ke krizovým situacím došly, byly před námi tři hlídky a tím pádem jsme nahnaly 17 minut čekacího času. Když se na nás dostala řada, splnily jsme úkol celkem v pohodě. Pokračovaly jsme do kopce na střelbu – č. 7. Tady jedna z nás střílela vleže, druhá vkleče a třetí vstoje. Povedlo se nám to, i když jsme nezískaly plný počet bodů. Stanoviště s číslem 8 bylo legrační – jízda na lopatě s dřívkem na talířku. Ale tak jednoduché to nebylo. Pokračovaly jsme na jedničku, ale místo toho jsme došly na dvojku, na oheň. Oheň jsme nezapálily, protože jsme byly ve velké časové tísni a protože to není naše silná stránka. Teď už nám chyběly jen uzle, které jsme poctivě trénovaly cestou ve vlaku. Ale protože nás honil čas, nezdařil se nám ani jeden. Zbývalo už jen dojít nahoru k chatě. Byly jsme už hrozně vysílené a měly už jen pět minut. Každý další krok ve vysokém sněhu byl utrpením. Myslím, že v té chvíli si každá z nás opravdu sáhla na dno.

Jen co jsme se „doplazily“ do cíle, čekala tam Anež a vedoucí, jenž nám vzal mapu a lístek. Pak už jsme se jen došouraly do chaty. Tady nás ovšem čekalo velmi nepříjemné překvapení. Lanová dráha. „To snad nemyslíte vážně! Koukněte se na ně!“ řekla Anežka (nebo alespoň něco v tom smyslu.) Vedoucí u registrace po nás totiž chtěla, abychom hned šly plnit poslední úkol toho dne. Jenže bohužel byl nesmlouvavý, a tak jsme tam s špatnou náladou došly a vedoucí nám pořád říkali: „Tak rychle rychle, chceme taky jít na oběd!“ což nám moc nepomohlo. Ale zvládly jsme to dvě, což je veliký úspěch. A pak už bylo to nejlepší: naprosto vynikající bramborový guláš! Opravdu byl moc dobrý.

Po krátké chvíli odpočinku a chvíli hledání hlídky č. 50, kde právě byla naše Áďa byl nástup. Těsně před ním světlušky a Áďa odjely s Jakubcovými a Novákovými domů, a tak jsme tam zbyly jen my tři a Anežka. Na nástupu jsme se dozvěděly, že jsme na krásném 6. místě z 10. Časový limit nám utekl jen o pár minutek.

Pak už jsme se jen sbalily a vyrazily na nádraží. Cestu domů jsme si užily a Anežka nám koupila za odměnu tatranku a hroznový cukr.

Bylo to opravdu super a navíc nás Anež na schůzce potěšila tím, že nejsme šesté,ale páté, protože hlídka před námi neproběhla všechna stanoviště. Takže jsme se dostaly do první poloviny a to je pro nás veliký úspěch!

A jak dopadli skauti a světlušky? Byli opravdu dobří (a dobré samozřejmě), protože světlušky se umístily na vynikajícím 3. místě a skauti dokonce na skvělém 2. místě.

Doufejme že se to stejně povede i příští rok!