Výprava OS aneb Stop zimnímu nicnedělání

Oddíl oldskautů v rámci aktivity „vyžeň zimní chmury z těla, nohy rozpal si doběla“ vyrazil v hojném počtu v sobotu 2. 4. 2011 za osvěžením jarní přírodou, za krásami potštejnského okolí, za zajímavostmi doudlebského zámku a za osvěžením, krásami a zajímavostmi jedné na cestě se nachomýtnuvší hospůdky.

 

Ty lenivější vyklopil vlak v Potštejně již dopoledne. Následná tůra na vrbickou rozhlednu a poté do Doudleb na zámek byla sice podle kilometrovníku jen co by kamenem dohodil, ale podle stupně zhuntovanosti mojí (a možná i některé další) tělesné schránky byl velmi střízlivý odhad alespoň dvacítka. Však ani Pepša s pohledem na naše námahou rudé tváře se neodvážil provokovat svým typickým: „Tady znám jednu krásnou zkratku…“ Rozhledna v obci Vrbice nad Doudlebami nabízí krásné pohledy na Krkonoše, Orlické hory, Železné hory, jen si příště vybereme lepší počasí. Náladu spravily lidové ceny v kiosku pod rozhlednou. Považte: poctivé kafíčko v pucláku za pouhých 10 káčé, no kdo by odolal! Celkem poklidnou cestu nám zpestřila Charlie, pes-obranář Kovářovic rodiny, kterého jsme takřka s nasazením života bránili před neslušnými vrbickými psy.

V Doudlebách na zámku jsme se před půl třetí setkali s druhou skupinou oněch méně lenivých, kteří již mají dostatečně natrénováno a nemusí tudíž plahočit svá těla pěšky; ti přijeli vláčkem až do Doudleb. Prohlídka zámku s výkladem pana majitele, potomka hrabat z Bubnů a na Liticích, byla velmi zajímavá. Bohužel, mě a možná ještě některé další pány bolelo po absolvování prohlídky za krkem, neb všechny stropy v místnostech byly pokryty freskami s náměty z řecké mytologie, povětšinou dosti hanbatými.

Ovšem ten nejhlubší kulturní zážitek nás zcela naplnil při vstupu do místní hospůdky. Salonek pro dvacet osob nás pozřel všechny, tedy devětadvacet osob, jednoho psa-obranáře, kytaru, banjo i mandolínu. A ještě zbylo dost manipulačního prostoru pro servírku, která velmi bohulibě utěšovala naše žízně a hlady. Došlo i na to, kvůli čemu byla tato akce pořádána – konečně jsme se sešli v takovém počtu, abychom mohli termínově připravit naši výpravu do Jeseníků v podzimních měsících letošního roku.

Cesta domů byla v organizační režii Pepši. Autobus jsme doháněli přes půl Doudleb a podařilo se to jenom proto, že milosrdní železničáři stáhli závory a autobus byl nucen zastavit. Autobus totiž sice jel, ale úplně jinudy, než jsme čekali. Následně v autobusu, který jsme tak zázračně stihli, propukla všeobecná euforie nad tím, že se dostaneme domů ještě v sobotu, a mnoho z nás likvidovalo poslední zbytky tekutých podpůrných prostředků proti únavě. I já, přestože jsem všechny tyto podpůrné prostředky zlikvidoval již v průběhu pěší tůry, jsem byl v euforii, a to tak vydařené, že jsem po příjezdu domů opláchl nožky a spokojeně usnul. S vědomím, že jsem opět něco prospěšného pro své tělo udělal.

Závěrem – jak je dobrým zvykem – mi dovolte, abych poděkoval: Rackovi, že tento výlet zorganizoval; Pepšovi, že nevymýšlel žádné zkratky cesty; paní pokladní na rozhledně ve Vrbicích, že nám provedla výklad o rozhledně a o tom, co bychom mohli vidět, kdyby bylo jasno; majitelům doudlebského zámku, že nechali zrestaurovat ty krásné fresky; paní servírce v hospodě, která se i s tácem plným piv vešla do úzkého komunikačního koridoru; železničářům, že včas stáhli závory. A své ženě, která respektovala moji autobusovou euforii a nechala mě spát a zavřela za mě naše slepice…

Georg

Fotky z výpravy si můžete prohlédnout tady.