Tábor Vápenky (vlčata a světlušky)

Pro všechny napnuté zvědavce, kteří by se rádi dozvěděli, jak to vypadalo v táboře vlčat a světlušek a jak jsme se s nimi bavili a lopotili, přinášíme exluzivní cosi, co by se s trochou nadsázky, špetkou ironie a notnou dávkou dobré vůle dalo nazvat reportáží…

Pátek aneb Jak to všechno začalo (přípravy vyjímaje).

V pátek 1. září jsme se sešli u Vejmlatovky, abychom společně odešli na letošní tábor. Chudák slečna zdravotnice – Elík – měla od samého začátku plné ruce práce s vybíráním potřebných dokumentů a všemožných lejster. My ostatní jsme se mezitím vesele vítali. A taky jsme se loučili s maminkami a tatínky, což už tak veselé nebylo, ale díky představě nadcházejících letních dnů se to dalo překousnout a přežít. Když jsme naložili na vůz všechna zavazadla (nebo aspoň skoro všechna), naposledy jsme zamávali rodičům a vyrazili jsme do nedalekých Vápenek. Nad hlavou nám svítilo sluníčko, a tak nám cesta příjemně ubíhala. Když jsme došli na první louku, už na nás čekaly do kruhu postavené stany. Stačilo si jen vybrat, narovnat na postel prkénka a prkna, donést si matrace a přivléct si kufry s vlastními věcmi. A že některé stály za to! I vedoucí se hezky nadřeli při jejich dopravování do stanů! :wink: Zatímco jsme se zabydlovali, vedoucí a hodní rodiče zařizovali další veledůležité táborové stavby (od kuchyně až po latrýnu), abychom si nadcházejících dvanáct dní jaksepatří užili se vším, co k nim patří. Před spaním jsme se ještě chystali zajít si k ohníčku. Chvíli si posedět a zazpívat si několik písniček, však to možná sami znáte… Než jsme ale stihli vytáhnout paty z tábora, přiběhl za námi schvácený mladý muž. Slušně se představil jako královský posel, předal nám listinu a zase upaloval kdo ví kam. My jsme si honem přečetli zprávu, kterou na pergamen napsal sám pan král. Stálo tam, že král Vilém II. toho už o skautech mnoho slyšel, a proto že se na nás obrací. Že mu zlí Diettrichsteinové unesli jedinou a milovanou dcerku Leontýnku a on že nás moc prosí o pomoc a o její záchranu. To se ví, že jsme se rozhodli, že nešťastnému vladaři pomůžeme! Jenže ráno je moudřejší večera. A tak jsme se jen na chvilku ohřáli u minitáboráčku, a pak jsme se pomalu trousili do stanů, abychom se ráno probudili čilí a odpočatí, protože kdo ví, co nás bude čekat.

Sobota, den druhý aneb Práce šlechtí člověka, rytíř se jí neleká.

V sobotu jsme se dopoledne rozdělili. Kdo už o táboře něco věděl, ten pomáhal, kde se dalo – s nástěnkou, se stojanem na vodu na mytí rukou, s odpadkovými koši u kuchyně a s česko-italskými cedulkami ke košům, se stožárem… Práce na nás mrkala odevšad. Mladší táborníci se však ze všeho nejdřív museli seznámit s tím, jak to na táboře chodí, co se kdy a jak dělá, co se naopak nedělá, kam se chodí i kam se nechodí – prostě zjišťovali, co znamená táboření. Taky si napsali skautskou hymnu, aby si ji spolu s ostatními mohli zazpívat na ranním nástupu. Ještě jsme si vyráběli vlastní erby (ne na bojování, ale na parádu!) a taky jsme si (s vydatnou pomocí skautů a skautek a především zásluhou Jacka) postavili stožár a zapískali jsme si speciální nástup, při kterém jsme vytáhli nahoru státní vlajku. Světlušky potom krásně ozdobily kruh okolo stožáru – to byla krása! Nato jsme se měli převléknout do našich středověkých kostýmů a na náměstíčku se zničehonic objevili úplně noví poslové. Přišlo jich šest a přinesli nám podivnou mapu. Taky nás rozdělili do tří skupinek. To proto, abychom snáz našli princeznu. Ještě nám prozradili, že další zprávy můžeme očekávat až v pondělí, protože sami toho víc nevědí. Ale v neděli večer, že má ke králi přijet zvěd či špeh, který mu sdělí další novinky o princezně a únoscích. A jak nečekaně přišli, tak taky odešli. Mapu jsme si po jejich odchodu pověsili na nástěnku, aby si ji každý mohl prohlédnout a taky abychom mohli přemýšlet o tom, co všechno na ni kartograf (nebo malíř?) vyznačil. A ještě něco významného se ten den (spíše večer) událo – poprvé jsme si četli pohádku na dobrou noc.

Neděle aneb Den „odpočinku“.

V neděli jsme tedy s „případem Leontýnka“ nepohnuli, ale vlastně to tak bylo dobře, jelikož nás čekal jiný zajímavý program. Po ranním nástupu přímo pod naším táborem proběhl cílovou páskou snad nejslavnější český olympionik Emil Zátopek, jenž toho dne zaslouženě vybojoval zlatou medaili (Helsinky 1952). Tím začala naše olympiáda. Čekalo nás stejně jako loni několik disciplín. Patřil mezi ně hod tenisákem a kamenem, skok do dálky a do výšky, oříškovaná (pomocí nohy naházet za půl minuty co nejvíc kamínků do lavoru), sprint, kritérium/kros (tradiční obíhání okolo tábora), řeckořímský zápas nebo skok přes švihadlo. Naše kategorie vlčat a světlušek nakonec dopadla takto: 1. místo u vlčat obsadil Fanda Kristl, 2. Honza Vodák, 3. Míša Plíva – Hobit, 1. místo u světlušek vybojovala Denča Tejklová – Jantar, 2. Zuzka Maříková – Pady, 3. Nikča Musilová – Šuhaj. Ani odpoledne jsme se nenudili, protože za námi zavítal moc milý páreček – Cvrček (přesně ten, co nám loni dělal vedoucího) a Jíťa. Dozvěděli jsme se, že se budou brát, a tak jim vedoucí připravili testík a taky jsme je povozili ve dvoukoláku. To byla panečku jízda!

Pondělí aneb Zdali rytíř trolla zdolá?

V pondělí se u nás znovu ukázali poslové. Sdělili nám šokující zvěst – Diettrichsteinové jsou velice silní bojovníci a málokoho se zaleknou. Porazí je prý jen ti nejschopnější a nejodvážnější válečníci a bojovnice. Abychom se ale nevzdávali předem, poradili nám malou, ale velice užitečnou lest. Znají prý alchymistu, který by nám mohl pomoci. Prý dovede uvařit elixír síly, s jehož účinky by se naše šance na úspěch mnohonásobně zvýšily. K výrobě elixíru však alchymistovi schází nějaké ingredience. Tou první je srdce trolla. (Pro ty, kdož netuší, kterak troll vypadá: Představte si příšernou a děsivou tříhlavou obludu, v níž tepe hned několik srdcí – pozn. aut.) Tato stvůra toho vydrží hodně, ovšem v našem počtu bychom jej snad dokázali alespoň omráčit a srdce získat. Ještě než jsme se připravili do zbroje, nad táborem se zamračilo a přepadla nás prudká dešťová přeháňka se silným větrem. Naštěstí se počasí po chvíli umoudřilo a opět vysvitlo slunko. A tak jsme od poslů dostali meče (v podobě tubexů). Taky nám napsali čísla na čela a seznámili nás s pravidly boje s trollem. Jakmile nám vše vysvětlili, nečekali jsme na nic a spěchali jsme porazit obludu. Vskutku se na nás zlověstně šklebily tři hlavy a všechny vypadaly stejně hrozivě jako zbytek jeho ohavného těla. Díky našemu ničivému útoku a dobře nabroušeným zbraním se nám však podařilo kýžený orgán získat. Ovšem pozor! S trolly není radno si zahrávat, a proto jakmile jsme drželi srdce, otočili jsme se na patě a rychlými skoky jsme se vraceli do tábora. Večer na nás čekalo ještě jedno překvapení. Dnes jsme totiž četli pohádku na náměstíčku, k čemuž jsme bonusově díky televizi PePo sledovali pohyblivé obrázky začínajícího umělce.

Úterý aneb Lepší je cítit se na koupališti jako ryba ve vodě, než skončit jako ryba v ešusu.

Jak jsme záhy zjistili, jedna ingredience na celý elixír nestačí, a tak nás v úterý znovu překvapili poslové s novým vzkazem. Alchymista nás s nimi vyslal pro zázračnou vodu. Proto jsme se po obídku nachystali (oblékli jsme se do kostýmů, sebrali plavky a ručníky, vyfasovali svačinku z kuchyně), seřadili jsme se na náměstíčku a zamířili do kopečka. Cestou jsme minuli hned několik velice zajímavých úkazů – několik posedů, keříky ostružin, paní turistku, kukuřičné pole (kukuřice přímo sváděla k ochutnání), památný strom, několik chatek, stádo krav, podivné jezírko v jejich bezprostřední blízkosti a další unikáty. Tak jsme se šťastně dostali až do Letohradu, konkrétně na tamní koupaliště. No uznejte, když jde skupinka dětí pro zázračnou vodu na koupaliště, může zůstat stát na břehu, smutně se na tu modrou hladinu dívat a nehupsnout tam? Kdepak! Neodolali jsme a pěkně se tam vyčvachtali. Když už nám začaly fialovět a modrat obličeje, vylezli jsme a osušili jsme se, nabrali jsme požadovanou tekutinu a vydali se na cestu zpět. I přes bolavé nožičky jsme se v dobrém rozmaru navrátili do Vápenek. Snad nám trochu pomohla ta zastávka na rozcestí nad Rájem, kde jsme se občerstvili malou přestávkou, čokoládou a památeční fotografií. V táboře už na nás čekaly ryby a krásně posekané hřiště. A večer, když jsme si šli lehnout po pohádce a včerníčku, to se spalo jako v peřince! Po odpoledni stráveném chozením a koupáním se ani nemůžeme divit!

Středa aneb Jarmark a víly – sbíráme síly.

Další den jsme odpočívali. To víte, samý boj a samé shánění toho a onoho, to vlčáky a světlušky přece jen zmůže. A tak jsme si dopoledne uspořádali parádní středověký jarmark. Hned po nástupu jsme se rozdělili do trojic. Ty si potom losovaly (a občas i vyměnily) své úlohy na jarmarku a začaly si chystat stánky. A že byly přípravy důkladné – obdrželi jsme peníze, stanovili jsme si ceny výrobků a služeb, napsali jsme si vývěsní cedule, vymysleli jsme reklamní a obchodní strategii a všelijak podobně i různě jsme se na tu slávu chystali. Hned po svačině to všechno vypuklo. Jeden křičel přes druhého a každý se snažil nalákat a ulovit si svého kupce. Díky tomu, že jsme si vytvořili trojice, mohli se dva věnovat obsluze zákazníků a třetí si mohl dosyta užívat vydělaných peněz u stánků a ostatních. Nesnažili jsme se totiž co nejvíc si vydělat, ale peníze utratit smysluplně tak, abychom si jarmark užili. A že bylo z čeho vybírat! Návštěvníci se směli zastavit v tetovacím salonu, v kadeřnictví, mohli se zúčastnit řeckořímského zápasu – zde si mohli dokonce i vsadit (provozovatel Pája ale málem zkrachoval, když Vojta Svoboda porazil Jacka a Pájovi scházely peníze na vyplácení výher), mohli si vyzkoušet střelbu hadrovými míčky do lavoru, překážkovou dráhu nebo jízdu dvoukolákem, podívat se na hrané scénky, koupit si kytičku nebo zajít na masáž. To vše za velmi lidové ceny! Proto není divu, že někteří podnikavci si najali brigádníky z řad skautů ( a možná i skautek – kdo ví?), aby si víc užili nabízené služby a aby i starším kamarádům umožnili ochutnat kouzlo středověku. Odpoledne jsme se ještě vykoupali, protože ne všechnu špínu jsme odmočili v bazénu. Hlavně ty odolné skvrny jsme museli drhnout mýdlem pod proudem teplé vody… A večer na nás čekalo něco, s čím jsme vůbec (ale vůbec) nepočítali. Po již tradičním televizním večerníčku jsme se těšili do postýlek, ale… Ale svolali nás, protože za táborem si rozdělal ohýnek sám pan alchymista. Řekl nám, že mu schází poslední složka – vílí slzy. Nápoj nás tak lákal, že jsme překonali strach, rozdělili se do skupinek (to abychom plaché víly nepoplašili) a postupně jsme se po skupinách vydávali za vílami na louku. Měsíc i hvězdy překrásně svítily, cvrčci cvrkali a my jsme klopýtali tmou, abychom navštívili divoženky. No není to snad sen každého dítka? Když jsme přišli na louku, rozdělili jsme se ještě na trojice, abychom rusalky nevylekali. Když jsme od nich dostali slzy, zamířili jsme rychle zpět do tábora, aby se za nimi vypravila další skupinka. Slzy jsme potom odevzdali moudrému muži, který je přidal do kotlíku k srdci a zázračné vodě. A asi v tom vážně vězelo nějaké kouzlo, protože když na slzy nasypal ještě jakýsi záhadný prášek, v kotlíku to úplně zabublalo a začalo to pěkně pěnit! Kdo předal kouzelníkovi slzy, mohl jít spát, protože pro hotový lektvar jsme si směli přijít až ráno.

Čtvrtek aneb Jak okrást zloděje.

Ani dospat jsme proto nemohli! Ráno jsme se však místo nápoje dočkali nemilého překvapení. Při ranní rozcvičce jsme našli spoutaného alchymistu s roubíkem v puse! Když jsme ho odvázali, zjistili jsme, že jej v noci přepadli zákeřní zloději, kteří mu lektvar ukradli a zbaběle utekli. Snad ani nemusím psát, že tak hanebný čin jsme nemohli nechat bez odezvy, tím spíš, že elixír jsme potřebovali pro závěrečnou bitvu! Ihned po snídani jsme se tedy vydali po stopách lupičů. V lese jsme na ně narazili a statečně jsme s nimi bojovali, jak se na udatné rytíře a dámy sluší. Mnoho z nás naneštěstí utrpělo těžká zranění. Přesto jsme vzácný lup nakonec objevili. V tom totiž spočíval zřejmě největší problém – vlastně jsme nevěděli, kde kotlík hledat. Jakmile jsme jej však vzali do rukou, ti bídáci vzali nohy na ramena a běželi jako o život, jen pryč od nás. Nešťastným náhodám však ještě nebyl konec – bohužel se nám skoro celý nápoj rozlil a na dně zůstala jen trochu větší slza podivuhodného moku. Zkroušeně jsme se proto i po vítězství vrátili do jídelny. Aspoň, že už se jej nemohli napít Diettrichsteinové, protože pak by byli neporazitelní… K obědu jsme si dnes dali italské těstoviny, jelikož vařili Italové, kteří nám také vyzdobili jídelnu. Odpoledne přijel na návštěvu Jan Betlach, rodák z České Třebové a Mistr světa v ovládání lasa z r. 2003, který nám předvedl své umění. Ovládal jak bič, tak laso. Dokonce Páju Duška do lasa chytil! Taky otevřel láhev s colou pomocí biče, bičem taky roztrhnul noviny a předváděl ještě všelijaké podařené kousky. Po vystoupení nám navíc nechal biče i lasa na vyzkoušení! Shrnuto jedním slovem: paráda! K večeři jsme si dali maso ze Setonova hrnce, který nachystali naši skauti a skautky. Shrnuto jedním slovem: Mňamka! Po téhle baště jsme se navrch dorazili ještě lízátkem a italskou palačinkou! Shrnuto jedním slovem: Dokonalé!

Pátek aneb Když vydatně prší, program rytířů se ruší…
V pátek se nám trošku pokazilo počasí, a proto jsme se v etapové hře příliš nepohnuli. Vlastně vůbec. Místo toho jsme ale hráli hry v jídelně, taky jsme si zpívali a různě jsme se zabavovali, poněvadž konečně se našel čas na jinak nemožné aktivity (psaní dopisů, hraní karet, špitání ve stanu apod.). Po dešti se navíc zájemci mohli přihlásit na malou procházku. Ostatní pokračovali ve své zábavě, nebo si pinkali s balónky na hřišti. Někteří vlčáci a některé světlundy si taky plnili odbory. A suverénně nej hrou tohoto dne se stal – Edison!

Sobota aneb Rytíři v zbroji sjedou se k boji.

Dnešní den sehrál klíčovou úlohu ve vývoji dalších událostí. Čekal nás totiž středověký turnaj, který měl děti připravit na rozhodující bitvu se zlými Diettrichsteiny. Všichni jsme se oblékli do dobových krojů, do rukou vzali zbraně (tubexové meče) a rytířské klání mohlo začít. Nejprve jsme procvičovali souboj muže proti muži (Nebo spíše jeden na jednoho). Pak následovaly jezdecké bitvy. Rytíři na bujných ořích se sešikovali každý na své straně a jen co dal rozhodčí povel, tak se za dunění kopyt tryskem pustili vpřed. Štíty a tubexy poté odvedly svůj díl práce. Samozřejmě se všichni prostřídali, a tak se z bujných ořů stali stateční rytíři a naopak. Dalším tréninkovým bodem bylo udržení rovnováhy. Vše spočívalo v tom udržet se na lavičce déle než soupeř a soupeře z lavičky shodit do rokliny bezedných matrací. Ano, věřte nebo ne, matrace skuitečně dno nemají! Turnaje však ještě ani zdaleka nekončily a po zdolání těchto příprav následovaly opravdové bitky, kde se vydováděl vskutku každý. Různé skupiny a formace bojovaly proti sobě, a tak nezůstal snad nikdo, kdo by nezakusil opravdovou ránu nebezpečně měkkým tubexem či odhozeným štítem v podobě matrace. Klání tak trvalo až do totálního vyčerpání všech zúčastněných bojovníků a bylo ukončeno až skvěle načasovaným voláním z kuchyně: ,,SVAČINÁÁ!!!‘‘

Neděle aneb Návštěvníci míří k nám, dnes nesmí být nikdo sám!

V neděli jsme se etapky opět zřekli, poněvadž dopoledne nás čekal výlet do Dobrouče na mši. Nedlouho po návratu jsme se naobědvali. Potom už jsme se těšili na rodiče, protože nadešel návštěvní den! A tak jsme si s nimi povídali, ukazovali jsme jim celý tábor, chlubili jsme se svými stany, lákali jsme je na občerstvení a celý den jsme si parádně užívali! I lanovka se dala do práce, a tak jsme se povozili z bezkonkurenčního kopce! Buchet se v kuchyni nahromadilo habaděj, takže hlady a nouzí nikdo netrpěl a všichni si užívali příjemnou atmosféru. Když se na tábor snášel večer, rodiče se s námi loučili a pomal0u odcházeli domů. My jsme den ukončili jako obvykle a po pohádce jsme zalehli do spacáčků a chrněli jako dudci, i když ne tak docela všichni… Někteří z nás šli spát o trochu později, konkrétně ti, kteří ten večer slibovali buď na světlušku či vlče, nebo na skautku či skauta. Nováčkem, který se slibem přihlásil k vlčatům, byl Pája Toman, ke světluškám se „proslibovaly“ Týna Kapounová, Lucinka Kapounová – Růvi, Terezka Jakubcová, Janinka Macková – Caki a Anička Mlynářová – Oxi. Mezi skauty se ten večer zařadili Matouš Pecháček – Pecka a Kája Macek – Mentolka a ke skautkám přešla Majča Kovářová.

Pondělí aneb Zachráníme Leontýnku? (Nech se překvapiti, synku!)

V pondělí nás čekala nejtěžší část. Nadešel totiž den „D“. Přišel čas, kdy se měl zúročit předchozí trénink. Nastal totiž rozhodující okamžik útoku na baštu zlých Diettrichsteinů. Ani po důkladném cvičení to však nebyl lehký úkol. Zlí Diettrichsteini ukrývali princeznu za nedobytnou matracohradbou, kolem níž se navíc hemžili padouchové ozbrojení mocnými punčochopalkami. Příchozí osvoboditele dokázali vybít jediným zásahem a věřte, že nikoho nešetřili. Byl by to asi marný boj a princezna by zůstala i na dále uvězněna, kdyby statečným útočníkům nepřišel na pomoc moudrý alchymista. Ten dokázal rozmnožit poslední zbytky zázračného elixíru. Každý vybitý osvoboditel tak mohl jediným douškem získat další život a pokračovat dál v urputném boji. Diettrichsteini byli sice silní, ale nebyli nepřemožitelní, a díky tomu nakonec po neustávajících nájezdech rytířů a dam padli pod silnými tubexomeči a dobro opět zvítězilo. Po svém osvobození přijela princezna na večerní nástup v přenádherném dvoukolokočáře a poděkovala svým zachráncům z našich řad, které pak náležitě odměnila šátkem a sladkou pozorností pro doplnění vydané energie. Večer jsme si poseděli u táboráku, zahráli jsme si několik scének a zazpívali si pár písniček. Potom jsme šli spát, protože v úterý se boural tábor a balili jsme si všechny věci. Taky jsme museli dojít pěšky domů, což stojí spoustu síly, a proto jsme ji šli do stanů načerpat, aby nám poslední táborový den nechyběla.

A tak skončil tábor Vápenky 2008. Kromě postupování v etapové hře jsme se věnovali i jiným činnostem. Plnili jsme si stezky a cestičky. Některé světlušky si splnily první hvězdu, jiné si dokonce splnily tři kapky rosy! Taky jsme hráli všelijaké hry jako třeba Chodí pešek okolo, Dobrý deň, Zloději šátků, Živé pexeso, Zajíček v své jamce a další. Ráno jsme se protahovali roztodivnými rozcvičkami – mimo jiné jsme předváděli hudební nástroje, cestovali jsme letadlem na exotickou dovolenou s potápěním v moři nebo jsme zpívali indiánskou písničku. Jedli jsme a pili, povídali jsme si, psali jsme dopisy domů, tu a tam se nám zastesklo, jindy jsme se ani domů netěšili… Prostě jsme byli na táboře. A snad na něj budeme dlouho (a v dobrém) vzpomínat!